labyrint  

V dobách asi tak před 10 až 12 léty se v článcích různých časopisů o cvičení stalo velmi módním tajemné slovo superkompenzace. Tajemné, protože málokdo se jej pokusil čtenářům vysvětlit.

Vše se „svádělo“ na superkompenzaci. Každý tréninkový princip vycházel ze superkompenzace, každý špičkový kulturista vděčil za svou ještě špičkovější formu superkompenzaci, Joe Weider a Weiderův systém superkompenzace. To poslední tvrzení jsem si možná trochu přimyslel. Princip superkompenzace si Joe snad nepřivlastnil. Ale odbočím – víte, že Joe žádný ze svých úžasných Weiderovo principů nikdy nevymyslel, byť si je tak krásně po sobě pojmenoval? Skutečně ne, ale měl výborný pozorovací talent a chodil po posilovnách a sledoval jak kteří kulturisté cvičí, jejich systémy popsal a za odměnu jim dal své jméno. Američané už zkrátka mají v sobě touhu vše po sobě nazvat. Asi také něco vymyslím, napíšu knihu a nazvu to „rozkydaletika“. Ale to až budu velký :-)

Takže jak to tedy je s tou superkompenzací? Opravdu za vše může?

Je to s podivem, ale opravdu může za vše! Vysvětlení se vejde i do tak krátké a známé věty: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Trochu si to ale samozřejmě osvětlíme.

Organismus se snaží udržovat si za všech okolností stálé rovnovážné vnitřní prostředí (homeostázu). Má pro to řadu mechanismů, které udržují relativně stabilní tělesnou teplotu, krevní oběh, koncentraci různých látek v tělních tekutinách atd. atd. - těch ukazatelů je spousta a pro nás laiky jsou to po většině nicneříkající názvy a čísla. Na homeostáze se podílejí krom jiného ledviny, játra, plíce, hormonální systém, oběhový systém aj. Pokud bych zde měl všechny procesy vedoucí k homeostáze popisovat, tak vznikne nová učebnice fyziologie (to bych byl ale machr!!! leč nejsem).

A teď si představte, že do toho krásně vyváženého systému vstoupíte se svým tělesným výkonem (což je váš trénink, ale také třeba namáhavá fyzická práce) a celý jej dramaticky rozladíte. Jakmile zahájíte zatěžování organismu, začnou se čerpat energetické zásoby z různých zdrojů. Nejdříve z fosfátových sloučenin uložených přímo ve svalových buňkách a nejpozději od začátku výkonu z tukových zásob za různé účasti kyslíku. Podle toho pak nazýváme výkon anaerobní či aerobní. Krom jiného dochází i ke štěpení a spotřebovávání aminokyselin ve svalech, mění se pH v buňkách a v krvi a další a další... (Je opravdu zajímavé nahlédnout do nějaké dobře zpracované učebnice fyziologie.)

Po ukončení výkonu nastoupí výše zmíněné systémy se svými mechanismy, které se snaží opět v organismu „uklidit“ a nastolit homeostázu. Obnovují se postupně energetické zásoby, opravují se vazivové tkáně a vše, co bylo nutné pro předchozí výkon použít. Co je ale VELMI!!! zajímavé a pro nás zásadní – organismus se „snaží“ situaci vyčerpání do budoucna předejít a tvoří si zásoby nad rámec původních 100 % zásob. A zde hovoříme o superkompenzaci. Další regenerace sil pokračuje dále po vlnovce, tzn. Ještě se několikrát přehoupne pod a nad úroveň původních 100 %, než se ustálí na svých původních hodnotách – pokud do toho nevstoupí další výkon. Celý tento proces je známý a v mnoho směrech prokázaný ale stále ještě není dostatečně vysvětlen. (Hlavně, že to funguje!!! Pokud by nebylo tohoto hýřivého „rozmaru“ matky Přírody, tak nám žádné svaly nenarostou.)



Co z toho všeho plyne pro nás?

Pomohu si obrazným vysvětlením. Porovnáme-li organismus třeba s mopedem - pokud budeme moped „honit“ jako závodní „stopětadvacítku“, tak ho určitě zadřeme a půjde do šrotu. Pokud si místo mopedu představíme organismus a budeme jej jako „stopětadvacítku“ honit a dáme mu čas na zotavenou, tak z něj tu „stopětadvacítku“ vychováme. Celé tajemství spočívá v nasazení nového tréninkového podnětu při průchodu tím správným bodem regenerační křivky.

O tom ale až v pokračování článku.

(26.8.2005)